Cesta nejkrásnějších výhledů na ostrově Hvaru
Stará silnice Stari Grad - Hvar je skutečně nejkrásnější vyhlídková cesta na ostrově. Stoupá zatáčkami ze Starého Gradu až na horský hřeben do výšky 400 metrů, pak se vine hornatým vnitrozemím a v závěru opět klesá do města Hvaru. Kdo projel její dvacetikilometrovou trasu a měl přitom dost času na zastávky i štěstí na počasí, nám dá jistě za pravdu. Nesouhlasit může snad jen řidič-začátečník, který se díky náročné jízdě ani nestihl díval kolem, nebo nešťasník, kterého přepadla cestou bouřka či déšť. Právě za mokra se vozovka, pokrytá vápencovým prachem, mění v kluziště a auto při brzdění nereaguje (to se však netýká jen této silnice, ale všech silnic na Jadranu). Jízda po úzké silnici nad strmými srázy, z nichž se i zkušenému řidiči občas tají dech, vyžaduje i za ideálních podmínek značnou opatrnost.
Dlouhá desetiletí cesta sloužila jako jediná spojnice mezi oběma městy a odvíjel se na ní veškerý silniční provoz mezi hlavním městem Hvarem a zbývající částí ostrova. Asfaltový povrch získala až v 60. letech minulého století. Jen je třeba poznamenat, že Hvar měl vlastní trajektové přístaviště v zátoce Vira, 4 km severně od města. V roce 2000 převzala funkci hlavní komunikace nová moderní silnice (D116), jejíž nejdůležitější stavbou je tunel Selca - Dubovica, dlouhý 1 516 m. V té době to byl třetí nejdelší tunel v Chorvatsku. Proražen byl již v roce 1987 kvůli položení regionálního vodovodu, který vede z Omiše (na pobřeží) na ostrovy Brač, Hvar a Vis. Cestování se tak zkrátilo o čtyři kilometry, ale časová úspora je mmohem větší. Zatímco dříve se cesta po staré silnici přes hory protáhla ve špičce až na hodinu, po "nové" trvá pouhých patnáct minut - navíc v klidu a bez nervů.
Starou silnici používají jen ti, kteří tam "musí" nebo "chtějí". Místní obyvatelé z vnitrozemských vesnic jinou možnost nemají, ale vzhledem k tomu, že vysídlování směrem k pobřeží dále pokračuje, je jich méně a méně. Stoupá však počet turistů, kteří si ji vybrali jako poznávací cestu hvarskou krajinou, po typických starobylých osadách, zakončenou návštěvou jednoho z přímořských měst - Hvaru či Starého Gradu, podle směru putování. Nyní je provoz velmi řídký, takže vyhýbání s protijedoucími vozidly je mnohem méně časté, povrch je v dobrém stavu a přibyla i místa, kde jsou umístěna svodidla. Už to není takový adrenalin, co býval. Stále častěji lze na silnici potkat cyklisty, protože po ní částečně vede několik okruhů - značených stezek. A ve většině případů jsou to Češi, průkopníci cyklistiky na dalmatských ostrovech.
Vydejme se tedy na cestu! V jihozápadní města Stari Grad musíme odbočit z hlavní ostrovní silnice vlevo vzhůru směrem na Selca kod Starog Grada a Brusje. Po 5 km jízdy do kopce se objevuje první osada na cestě - Selca kod Starog Grada, která se rozkládá ve svahu nad silnicí. Většina domů nenese známky trvalého osídlení a některé jsou značně zpustlé. To odpovídá údajům z oficiálních statistik, podle nichž měla začátkem tohoto tisíciletí jen 20 obyvatel. Selca mineme bez zastávky, protože nás na cestě čekají zajímavější cíle. Krátce nato se silnice přiblíží až k vysokým skalám pod vrcholem horského hřebene. Na kolmých stěnách se tu nachází jedna z lezeckých lokalit na ostrově - Stračine. V ostré zatáčce k ní odbočuje pěší cesta. Silnice pak vede asi dva kilometry nejexponovanějším úsekem nad několikakilometrovým srázem směrem k pobřeží. Dole vidíme hlavní silnici, jak mizí v již zmíněném tunelu. Ten pak ústí nad zátokou Dubovica na jižní straně ostrova. Ještě než se silnice vyhoupne na hřeben, všimneme si vlevo u silnice pozoruhodné kamenné stavby, která může někomu připomínat mohylu. Na Hvaru těmto svérázným příbytkům s kořeny v daleké minulosti říká trimy. Sloužily při polních pracích jako úkryt před nepohodou a pro úschovu zemědělského nářadí. Z rozcestí u trimu vychází pěší a cyklistická stezka k nejvyšší hoře Hvaru - Sveti Nikola (Svatý Mikuláš, 628 m). Nenáročnou pěší túru po makadamové cestě až na vrchol lze absolvovat za dvě hodiny (více informací najdete v článku: Cesta na nejvyšší vrchol ostrova - horu Sveti Nikola).
A na hřebeni, ve výšce kolem 400 metrů nad mořem, nás čeká první zastávka na místě zvaném Vyhlídka ( Vidikovac). Restaurace Levanda (Levandule) tu nabízí občerstvení, klasická jídla na rožni i místní speciality. V turistické sezóně nechybí ani stánek s tradičními hvarskými suvenýry - sušenou levandulí, rozmarýnovým medem, olivovým olejem, vonnými esencemi a dalšími produkty.
Pro nás je však podstatný výhled - nejkrásnější a nejzajímavější z celé cesty. Hluboko dole pod námi se modrá hladina Starigradského zálivu, jímž plují trajekty na lince Split - Stari Grad. Svoji délkou sedm kilometrů připomíná norský fjord. Záliv na severu uzavírá členitý poloostrov Kabal s desítkami malebných zátok. Na konci zálivu se rozkládá městečko Stari Grad a z výšky je pěkně patrná jeho expanze za posledních padesát let - hotelový komplex a úplně nové čtvrti apartmánových vil. Přes Hvarský průliv ( Hvarski kanal) vidíme sousední ostrov Brač, který k jihu velmi strmě spadá k moři. Z hornatého masívu se jen lehce vyvyšuje jeho nejvyšší hora - Vidova gora (780 metrů). Dalekohledem lze rozeznat vysílač na jeho vrcholku. Ještě východněji lze při pobřeží rozeznat jediné letovisko na této straně ostrova - populární Bol, proslulý pláží Zlatý mys ( Zlatni rat). Tam, kde se Brač na východě snižuje, objevuje se za ním pohoří Biokovo na pevnině a táhne se v dlouhém pásu až k obzoru. Z jeho mohutné hradby jasně vystupuje nejvyšší hora Sveti Jure (1 764 metrů). Pod Biokovem leží jako korálky navlečené na niti jednotlivá letoviska Makarské riviéry.
Při pohledu do vnitrozemí Hvaru nelze na jihovýchodě přehlédnout charakteristickou homoli nejvyššího vrcholu ostrova – Sveti Nikola. Jen škoda, že je okolní krajina pustá, téměř bez vegetace. Ještě před pár lety pokrývaly vnitrozemí této části ostrova lesy, což dokládají starší snímky. Způsobily to katastrofální požáry (k nejhorším došlo v roce 1997 a 2003), které tu zlikvidovaly kromě lesních porostů i vinohrady, olivové háje a levandulová pole.
Pohled k severu a severozápadu není jediný, který toto místo nabízí. Stačí jen přejít silnici a vydat se kousek po prašné cestě směrem k západu. Asi po sto metrech se otevře zcela nečekané panorama k jihu a jihozápadu - na ostrov Vis, vedle něj malý Svetac a v moři rozeseté Paklené ostrovy ( Pakleni otoci). Zajímavý je i rozhled po okolní kopcovité krajině, která se tu svažuje k jižnímu pobřeží.
Znovu sedneme do auta o popojedeme přibližně kilometr. Vlevo dole pod silnicí leží vesnice Velo Grablje, malebná zejména svou polohou. Rozkládá ve svazích nad hlubokým údolím, které pak pokračuje k jihozápadu přes Malo Grablje k moři a ústí u Milny. Administrativně patří ke Hvaru, odkud je vzdálena 11 km. Okolní svahy kdysi pokrývaly vinice, olivovníky a levandulová pole, ale dnes jsou pusté. Vesnice, založená v 15. až 16. století, je nyní téměř vylidněna. Přitom před sto lety měla přes 500 obyvatel, ale pak vinice napadla zákeřná choroba fyloxera (révokaz) a následovalo několik vystěhovaleckých vln za lepším živobytí do zemí Jižní Ameriky a USA, v dalších letech pak do přímořských měst na ostrově i na pevninu. Po druhé světové válce vinohrady v okolí zpustly úplně a místní, jako první na Hvaru, začali pěstoval levanduli. V šedesátých letech, kdy roční světová produkce levandulového oleje činila 800 tun, se na Hvaru vyrábělo 75 až 80 tun, z toho jen Velo Grablje produkovalo kolem 12 tun. Velkou ránu tomuto odvětví zemědělství zasadily až zmíněné požáry na přelomu tisíciletí, které pohltily prosperující modrá pole. Nastálo tu podle statistik žije 15 obyvatel, ale ve skutečnosti je jich ještě méně. O něco živěji tu bývá na nedělních bohoslužbách v kostele sv. Kosmy a Damiána ( Sv. Kuzma i Damjan), místních patronů, které navštěvují i zdejší rodáci žijící v městě Hvaru. Větší sešlost se tu koná jen na svátek sv. Kosmy a Damiána koncem září. V zájmu zachování vesnice s její cennou původní starou architekturou se uvažuje o revitalizaci.
Dolů do vesnice vede krátká asfaltová odbočka, ale lze pokračovat i dál po pěší a cyklistické stezce přes Malo Grablje až do Milny na jižním pobřeží. Krásný pohled od silnice dolů na vesnici a okolní svahy doplňuje ostrov Vis na obzoru. Vpravo vykukují Paklené ostrovy a pěkně je vidět jejich nejvýchodnější ostrůvek Pokonji Dol, vzdálený od města Hvaru jen 2 kilometry. Díky majáku z roku 1872 je to důležitý navigační bod pro plavidla, která plují z otevřeného moře do Hvaru.
V dalším úseku cesty se silnice klikatí vnitrozemím a zastavujeme až po 5,5 kilometrech ve vesnici Brusje. Na začátku vesnice, u ukazatele Brusje, je moc pěkná lokalita pro fotografy. Snímky západní části ostrova Brače, který vidíme po pravé straně, si mohou podle své fantazie ozvláštnit zajímavými objekty v krajině porostlé jen nízkou vegetací a levandulí. Zda se jedná o zříceniny dvou zdejších šlechtických letohrádků z 16. století, o nichž se píše v průvodcích, nejsme schopni zjistit, protože nikde není uvedena přesná poloha. Jak by fotografie vypadaly, kdybychom byli na tomto místě v červnu, kdy levandule kvete, si můžeme jen domýšlet! Výhled k západu pokračuje k úžině Splitská vrata ( Splitska vrata) mezi ostrovy Bračem a Šoltou, dál se pak táhne dlouhý pás ostrova Šolta. Na pobřeží uzavírá panorama pohoří Kozjak, který se zvedá nad Kaštelskou riviérou (mezi Splitem a Trogirem) do výšky téměř 800 metrů.
Brusje leží 14,5 km západně od Starého Gradu, přímo při silnici. Vesnici založili pastýři jako svou salaš již v 16. století a postupně se stala významným střediskem produkce vína, olivového oleje, medu a rozmarýnového oleje. Je to největší sídlo ve vnitrozemí této části Hvaru - stále má přes 200 obyvatel, udržovaný kostel a hřbitov. Rozkládá se na severních svazích ostrova, na nichž mají místní své vinorady a polnosti. Patří jim i rybářské domky v zátokách na pobřeží. Těmto zátokám tu říkají Bruške vale, odvozené od slova Brusje. Ty zátoky, které jsou dostupné autem po úzkých asfaltových silnicích, se v posledních letech změnily v malá letoviska s novou výstavbou a nabídkou ubytování v soukromí, např. Jagodna, Lozna nebo Stiniva. A ty, do nichž se dá dojít jen pěšky či dojet na člunu, zůstaly téměř netknuty novou dobou, např. Lučišća či Grabovac.
Vesnice si dodnes částečně zachovala stavební ráz charakteristický pro lidové stavitelství na ostrovech. Skládá se z menších i větších skupin domů, které vždy patřily jednomu rodu. Kamenné domy byly stavěny bez jakéhokoli plánu, jen podle potřeby, jak se rodiny rozrůstaly. Některé z nich jsou citlivě obnoveny, některé získaly méně vkusné přístavby, některé zase připravil zub času o střechu a jiné, přestože jsou neobývané a v horší kondici, čekají na svoji příležitost. Určitě přijde doba, kdy se původní hvarská architektura stane vyhledávanou investicí.
Do města Hvaru zbývá už jen 5,5 kilometru. Kdo se chce cestou občerstvit koupelí v moře, může zavítat do některé ze zátok na severním pobřeží - nejhezčí je asi Stiniva. Odbočky do jednotlivých zátok jsou dobře značeny a na křižovatkách jsou instalovány mapy s fotografiemi.
V místech, kdy začíná silnice prudce klesat do Hvaru, odbočuje vlevo asfaltová cesta k pevnosti Napoleon ( Tvrdjava Napoleon či Napoljun, také Fort Napoleon). To je náš poslední vyhlídkový bod - skutečná třešnička na dortu. Neznamená velkou zajížďku, přibližně kilometr do kopce. Pevnost, postavená Francouzi začátkem 19. století, se tyčí vysoko nad městem, ve výšce 241 metrů. Nyní je v ní umístěna astronomická observatoř a její součástí je i hvězdárna, stojící kousek pod vrcholem. I když pevnost není přístupná veřejnosti, z vrcholové plošiny kopce máme široký výhled všemi směry. Ne nadarmo sloužilo toto místo od pradávna jako pozorovatelna. Hluboko pod námi se červenají střechy města Hvaru, mezi nimiž rozeznáváme věže kostelů, pás zubatých hradeb nebo pevnost Španjol. V rušném městském přístavu kotví desítky lodí, ale ještě víc se jich pohybuje kolem Paklených ostrovů ( Pakleni otoci), které jsou tak malebně roztroušeny v moři. Nejbližší z nich je ostrůvek Galešnik ležící přímo před přístavem. Na tomto strategickém místě vybudovali Rakušané v roce 1831 malou pevnost, později tu bylo vězení, lazaret a také sloužila jako skladiště. Teprve před pár lety byl Galešnik vyčištěn a otevřena nová restaurace. Zda i letos , není jisté - ostrůvek vypadal zcela bez života.
Neobvyklý pohled se otevírá k západu - na poloostrov Pelegrin, protože téměř nikdo tento zalesněný nejzápadnější cíp ostrova nezná. Nachází se zde totiž lovecký a chovný revír Pelegrin ( Lovište Pelegrin), kde se kromě jelenů, muflonů, divočáků, kun a dalších druhů zvěře mohou prohánět jen vybraní lovci a elitní turisté. Ti se ubytovávají v luxusní rezidenci "Villa Floriana", která stojí v samém srdci poloostrova, v zátoce Parja. Jen dlouhodobý nájemce revíru může povolit vstup na toto území. Přitom má Pelegrin kromě přírodních krás i významnou kulturně-historickou památku - Markovu jeskyni ( Markova špilja), jedinečnou archeologickou lokalitu, kde byly nalezeny jak nástroje a zbraně z doby bronzové a železné, tak i keramika z doby starého Řecka a Říma.
Na severu zakrývá výhled na pobřeží zvlněný hřeben, takže vidíme jen kousek zátoky Pribinja (4 km od Hvaru). V její západní části býval trajektový přístav města Hvaru - Vira a nyní slouží jako přístav pro větší rybářské lodě. Východní část zátoky má rekreační charakter - nachází se tu poměrně velký, dobře vybavený kemp Vira. Moře je v této oblasti mezi Hvarem, Bračem a Šoltou plné lodí všech velikostí, které míří po frekventované plavební cestě ze Splitu úžinou Splitská vrata k Hvaru či na některý z vnějších dalmatských ostrovů, případně až k italským břehům.
U pevnosti Napoleon naše vyhlídková cesta končí a nezbývá, než se s modrou hladinou Jadranu pro tentokrát rozloučit.
Zdroj inforamcí:
- Hrvatski iseljenički zbornik 2007: www.matis.hr/en
- Brusje: www.brusje.com