Zprávy - Z historie vinařství 1

26. 2. 2019

Z historie vinařství na ostrově Hvaru - 1. část

Starověk

Ostrov Hvar již po dlouhé desítky let náleží k nejvyhledávanějším a nejnavštěvovanějším destinacím v jižní polovině Jadranu. Může se pochlubit několika pyšnými přívlastky, které se zaměřují na jeho výjimečnost mezi ostatními jadranskými ostrovy. Označuje se jako "ostrov slunce", "ostrov levandule" nebo také "ostrov vína". Právě za vínem, jehož pěstování tu má tradici dlouhou 2400 let, se nyní vydáme. Hvarské vinařství zažilo mnoho vzestupů a pádů způsobených válkami, společenskými nepokoji, epidemiemi a ekonomickými problémy, ale zachovalo si po celou dobu historickou kontinuitu. Na staleté zkušenosti, úsilí a tvrdou dřinu předků nyní navazuje nová generace vinařů, která produkuje vína řadící se mezi ta nejlepší ve světovém měřítku.

V našem seriálu o hvarském vinařství začneme historií, pak budeme pokračovat články o odrůdách vinné révy pěstovaných na ostrově Hvaru, o vinařských oblastech a o nejvýznamnějších producentech vína na ostrově.

První řečtí přistěhovalci z ostrova Pharos přistáli na jadranském Hvaru roku 384 před naším letopočtem. Byla to dlouhá plavba a oni byli rozhodnuti založit na místě přistání novou osadu – polis. Pro zdejší destinaci se zřejmě rozhodli z několika důvodů. Ostrov byl větší než jejich rodný Pharos, měl příznivé klima, dostatek úrodné půdy a prameny pitné vody. Centrální část ostrova tvořila rovina rozsáhlého polje, která slibovala dobrou úrodu a podmínky k zemědělské činnosti. Dlouhá zátoka jim skýtala ochranu a bezpečí, případně i dobrou možnost obrany v nebezpečí.

Svůj nový domov pojmenovali Pharos (Faros). Dnes se nazývá Stari Grad. A právě z řeckého slova Pharos pochází i název celého ostrova Hvar. Pharos byl osadou, kterou na Jadranu založili přistěhovalci přímo z Řecka. Jedinou řeckou osadou na Jadranu byla v té době Issa na ostrově Vis. Ale tu, jakož i všechny pozdější řecké jadranské osady, které v dalších letech následovaly, založili řečtí kolonisté pocházející ze Syrakus na Sicílii (což byl tehdy nejmocnější stát celého řeckého světa) a nikoli přímo z Řecka.

Přitom je třeba si ještě připomenout, že si Řekové byli vědomi, že se neusazují v liduprázdném prostoru. Hvar byl osídlen již od neolitu a jeho současní obyvatelé, Ilyrové, byli etnikem, ovládajícím jak ostrovy a východní pobřeží Jadranu, tak na ně navazující vnitrozemí na Balkánském poloostrově. Soužití Ilyrů z novými řeckými příchozími nebylo právě přátelské, a to zejména na začátku. Řekům z Pharosu poskytly tehdy významnou ozbrojenou pomoc jejich řečtí krajané z osady Issa na Visu; jejich flotila úplně rozdrtila ilyrský odpor proti přistěhovalým Řekům.

Ihned po založení osady následovala parcelace zemědělské půdy řeckým osadníkům. Ta probíhala na rozsáhlé rovině těsně navazující na osadu, tedy na dnešním Starigradském polje (řecky Chora Pharou, později latinsky Ager Pharensis), které v současnosti představuje nejzachovalejší řecký katastrální plán na světě a je pod ochranou UNESCO. Dochovaná parcelace oddělující suchými zídkami jednotlivé parcely o velikosti 900 krát 180 metrů svědčí o nepřetržitosti zemědělské činnosti na této lokalitě téměř po dva a půl tisíce let a o péči starigradských zemědělců v průběhu věků o zachování původního členění. Starigradského polje, dlouhé přibližně šest kilometrů a široké v průměru dva ilometry, se táhlo východním směrem od Starého Gradu po Vrbosku a Jelsu.

Příchod Řeků na Hvar a založení Pharosu lze považovat i za datum založení hvarského vinařství, protože první sazenice vinné révy přivezli ze své vlasti právě řečtí kolonisté. Z nejnovějších archeologických výzkumů však vyplývá, že vinnou révu pěstovali již staří Ilyrové.

Ve třetím století před naším letopočtem se v jižní části Jadranu stala nejvýznamnější silou říše ilyrského krále Agrona (jejímž centrem bylo dnešní město Risan v boce Kotorské), která založila svou moc, bohatství a vliv na pirátských přepadeních obchodních lodí, měst a vesnic nejen jižního Jadranu, ale stala se postrachem i střední Dalmácie a jejích ostrovů.

Řádění ilyrských pirátů vyvrcholilo za proslulé, legendami opředené královny Teuty, Agronovy vdovy a následnice trůnu. Do napjaté situace pak zasáhl expandující Řím, na nějž se obrátili s prosbou o pomoc řecké osady. Ostatně plně naložené římské lodě byly též častým cílem ilyrských loupeží. Teuta se v roce 229 před naším letopočtem byla nucena kapitulovat před Římem. Jeden z jejích velitelů a důvěrníků, Ilyr Demetrios z Hvaru (Demetrije Hvaranin) se následně chopil moci na rodném Hvaru a na okolních ostrovech, a to pod římskou záštitou. Ale ani Římanům nezůstal věrný a při hledání spojenců proti římské nadvládě (u Makedonců a Kartaginců) přišel nakonec i on o život.

Římané si pak postupně podrobovali jednotlivé ilyrské kmeny, ale to již byly jen jednotlivé epizody v jejich vítězném tažení o ovládnutí Evropy.

Za Římanů prožíval ostrov Hvar období rozkvětu. Rozšířilo se pěstování vinné révy, které se pro celá další staletí stalo hlavním zemědělským a následně i vývozním odvětvím ostrova. Dařilo se však i pěstování dalších plodin – olivovníků, jižního ovoce, svatojánského chleba, rozmarýnu, levandule a dalších bylin. Římané si tu stavěli venkovské hospodářské usedlosti (villa rustica), kde pro ně pracovalo místní obyvatelstvo. Také bohatla hvarská města na pobřeží a vnitrozemské vesnice.

2. část