www.ihvar.cz, 4 kB Ostrov Hvar
nothing.gif, 0 kB
Cesta na nejvyšší vrchol ostrova - horu Sveti Nikola
18.10.2006


Nejvyšší hora ostrova Hvaru - Sveti Nikola (Svatý Mikuláš), vysoká 628 m, je součástí horského hřbetu, který se táhne ostrovem od západu k východu nad jeho jižním pobřežím. Zatímco od severu se horské pásmo zvedá pozvolna, k jihu spadá prudce k moři. Právě od jihu je pohled na horu Sv. Nikola nejimpozantnější. Prudké svahy nad osadou Sveta Nedjelja zakončuje dvousetmetrová skalní stěna. Z vnitrozemí je vlastní vrcholek ve tvaru homole rozpoznatelný už zdaleka.

 

Hlavním důvodem, proč se na Sv. Nikolu (budeme používat tento počeštěný výraz, přestože není správný) vypravit a trochu si potýrat své tělo, jsou výhledy. Skutečně velkolepé pohledy se otevírají do všech světových stran. K jihovýchodu lze dohlédnout až k ostrovu Korčula a poloostrovu Pelješac, jehož horský masív Sveti Ilija (961 m) se nedá přehlédnout. Na jihozápadě přerušuje mořskou hladinu ostrov Vis, u něhož lze rozeznat i ostrůvek Biševo, který je proslulý Modrou jeskyní. Na západě jsou v moři rozesety Paklené ostrovy (Pakleni otoci) u města Hvaru, na něž je pohled shora nejpěknější. Na severu dominuje hornatý ostrov Brač s nejvyšší horou Vidova gora (780 m) a za ním se rýsují horstva na pevnině. A tam, kde na severovýchodě končí poslední výběžek ostrova Brače, je vidět mohutná horská hradba pohoří Biokova, pod nímž leží letoviska Makarské riviéry. Jeho nejvyšší hora Sveti Jure (1762 m) je současně nejvyšším bodem panoramatu.

 

Neméně působivé jsou i pohledy bližší, po ostrově Hvaru. Severní pobřeží centrální části ostrova má člověk jako na dlani. Krásně jsou vidět letoviska Jelsa a Vrboska, ale nejvíce potěší pohled na členitý poloostrov Kabal na severozápadě. Kdo netrpí závratěmi, může si vychutnat pohled z ptačí perspektivy na jižní pobřeží. Hluboko dole leží osada Sveta Nedjelja. Ale stačí jeden chybný krok… A na východ, kam oko dohlédne, pokračují hory a kopce ostrovního horského pásma.

 

Kdo se chce na vrchol vydat, má několik možností. Náročnější výstupy lze podniknout z malých letovisek na jižním pobřeží - z Ivan Dolce a Sv. Nedjelje (viz článek: Výstup na nejvyšší vrchol ostrova ze Sv. Nedjelje). Je však třeba upozornit na převýšení přes 600 metrů a prudké stoupání jižními srázy hory. Ti, kteří si netroufají na výstup od moře, mohou vyrazit po několika pohodlných makadamových cestách z vnitrozemí. Navíc se mohou ještě trochu "přiblížit" autem a nechat ho zaparkované v místech, kde končí asfaltové silnice. Pro návštěvníky Starého Gradu je nejbližším východiskem osada Dol (jihovýchodně). Z Jelsy se dá dojet autem do Svirče (západně) a odtud pak pokračovat po značené makadamové cestě k vrcholu.

My jsme zvolili cestu od severozápadu, po cyklistické stezce "Faros". Ze Starého Gradu jsme jeli po "staré" silnici směrem do Hvaru, přes osadu Selca až téměř k vyhlídce (vidikovac) se stejnojmennou restaurací. Asi 200 m pod touho vyhlídkou je rozcestí, kde odbočuje ze silnice cyklistická stezka "Faros" s ukazatelem "Sveti Nikola". Místo lze poznat i podle nápadného trimu, což je původní přístřešek z lomového kamene, který připomíná mohylu. Dá se tu dobře zaparkovat. Takto jsme se dostali do nadmořské výšky téměř 400 metrů, což znamená většinu převýšení k vrcholu. Tuto úspornou cestu jsme vybrali s ohledem na naši šestiletou dceru.

 

Cesta na Sv. Nikolu a zpátky nám trvala necelé čtyři hodiny, do toho však počítáme hodinovou přestávku na vrcholu a četné přestávky na fotografování cestou. Když jsme vyšli a poprvé se v dálce před námi objevil vrcholek ve tvaru homole, odhadovali jsme mnohem delší dobu pochodu.

Krajina kolem je dost pustá, kamenitá, téměř bez stromů, jen s nízkou vegetací. Podle kamenných zídek se dá soudit, že tu kdysi bývala políčka, která i na takto odlehlých místech vesničané obdělávali. Míjíme několik starých přístřešků z navršeného lomového kamene, kam si místní schovávali své nástroje a mohli se skrýt před nepohodou, případně přespat. Na Hvaru se jim říká trim, jinde kažuni či bunje. Mnohé jsou dobře dochované. Jen na jediném místě jsme viděli pečlivě udržovaný vinohrad s domkem a pak malá políčka na dně hlubokého údolí. Metlou pro zdejší krajinu se staly požáry. Největší tu byl v roce 2003. Na mnoha místech jsou vidět vypálené, stále zcela pusté plochy. Tam kde dříve býval les, zůstaly jen ohořelé kmeny stromů.

 

Makadamová cesta se klikatí mezi kopci a končí kousek pod vrcholem Sv. Nikoly. Pak následuje krátký a prudký vrcholový výšlap. Místní nám říkali, že až na toto místo pod vrcholem se dá dojet i autem, ale pro ty, kteří by to chtěli vyzkoušet, doporučujeme terénní auto nebo auto s vyšším podvozkem. S naší Octavií jsme si to netroufali vyzkoušet, protože by velmi záhy skončila s defektem na podvozku. Stačil by jeden vyčnívající kámen.

První, co člověka na vrcholu přivítá, je pozorovatelna protipožární hlídky, která stojí na samém okraji vrcholového hřebene. Z útrob budky vrčí agregát a hluk působí trochu rušivě. Hlídka neustále pozoruje dalekohledem ostrov. Je třeba uznat, že je to pro ni nejlepší stanoviště.

Vrcholovému hřebeni dominuje vysoký kamenný kříž, který tu byl postaven u příležitosti výročí 850 let hvarského biskupství.

 

Kousek od něj stojí malý kamenný kostelík sv. Mikuláše Na vrcholu (Sveti Nikola Na glavici), o jehož historii se dočítáme v informaci pověšené na zdi. Pochází z 15. století a během své existence byl mnohokrát poničen, většinou po úderu blesku, ale vždy byl znovu obnoven a upraven. Poslední obnova probíhala v letech 1999 až 2002, a to věřícími ze Svirče a Sv. Nedjelje, kteří vlastnoručně dopravovali stavební materiál na vrchol a prováděli všechny práce. Kostelík není volně přístupný. A mimochodem, svatý Mikuláš je uctíván jako ochránce poutníků a námořníků.

O tom, co lze spatřit z vrcholku, jsme se již zmínili, takže na závěr doplňujeme už jen pár praktických rad. I když výlet na Sv. Nikolu není dlouhý, nezapomeňte na dostatečnou zásobu tekutin. Nikde tu není cestou žádný pramen, ani studna, ani stánek s občerstvením. Zejména v letních měsících je vhodné si ráno trochu přivstat a vyjít co nejdříve. Cesta v poledním žáru vyprahlou krajinou, bez možnosti odpočinout si ve stínu by byla úmorná a mnohem náročnější. Fotografové k výstupům nejraději volí červnové nebo zářijové dny, kdy je nejlepší viditelnost, bez letního oparu.



nothing.gif, 0 kB
© 2005 - 2015 ihvar.cz,